Believe me.

19. září 2013 v 17:11 | Evee. |  Fictions.
Puppies,
dodělala jsem si menu, teda... ještě není úplně celé, ale to dodělám jindy, a teď tu mám povídku, kterou jsem napsala již před nějakou dobou :3
Dneska jsem byla doma, jak jsem včera psala, takže jsem odpočívala. Břicho mě bolí jen o trochu míň, ale i za to jsem ráda, protože to bylo pmorný. Zítra jdu tedy do školy a potom na TIU, juchů :3

Tahle povídka byla kdysi věnována mé Annette, proto je tam použito její jméno, tak jsem ji jen trochu vylepšila a oprášila a můžu ji sem konečně přidat. Doufám, že i přesto, že je s Justinem, tak si ji někdo přečte :) ^^
P.S. Murphy, na tvé povídce s Harrym se pracuje :3 Už to má... 285 slov :P :3


Vítr jí rozhazoval prameny hnědých vlasů do různých světových stran a ty se pak zase poslušně vracely zpátky. Její vlasy působily více přirozeně a bezchybně.
Několik neposedných malých lístků jí občas prolétlo kolem nohou. Značily podzim plný klidu a pohody. Pomalu zeslabující paprsky slunce dodávaly jejím vlasům a obličeji lesk, který ji dělal ještě více krásnější. Černé legíny s květovaným potiskem ladily s černým bavlněným tričkem na ramenách se cvočky. Malá chodila si nazula do taktéž tmavých conversek.
Celá její procházka parkem byla klidná a ona si měla čas roztřídit myšlenky. Očima pořád hipnotizovala své boty a přemýšlela. Nebylo nic kolem ní, jen ona. Ona a její myšlenky.
Náhle do ni někdo zezadu narazil a ona se i s ním svalila na špinavou a pošlapanou zem.
"Bože, jste normální?!" ohnala se po osobě. Vykroutila se ze zajímavé polohy, do které se zamotali, a postavila se. "Kam jste tak pospíchal, že jste se nedíval na cestu?!" byla pěkně naštvaná. Na tak drahém oblečení byly teď celkem pěkně velké hlíněné fleky. Jejich oči si našly k sobě cestu a dívka si mohla všimnout strachu, ale i několika jiskřiček, které se v jeho očích odrážely.
"Strašně se omlouvám, ale nemám čas to vysvětlit." Řekla osoba, která skrývala svůj obličej a hlavu pod kapucí a nervózně se rozhlížela.
"Ne, dokud mi to nevysvětlíte, tak se odsud nehnete!" Annette byla také mírně tvrdohlavá; naštvaně su dupla a nahodila vraždený pohled.
"Támhle je!" ozval se mužský křik a její společnost zpozorněla. Muž se rychle ohlédl a poté se znovu podíval na hnědovlásku.
"Musíme jít!" řekl rázně, chytl Annette za zápěstí a rozeběhl se po cestě lemované mohutnýmim listnatými stromy.
"Cože, pusťte mě!" vzpírala se tak mocně, až se jí nakonec povedlo se chlapce, muže, zastavit.
"Pojďte, musíme utéct, prosím." Prosil ji i svýma karamelovýma očima. Než stihla něco říct, ozval se další výkřik a ten jejího společníka probral. Zase jí chytnul za zápěstí a rozeběhl se. Tentokrát už neodporovala, omámena jeho perfektníma očima, a snažila se běhat jak nejrychleji mohla. Ještě že jsem si nevzala podpatky, pomyslela si a popadala dech.
Běželi po cestě a za zády měli partu naštvaných, svaltaných chlapů, kteří chtěli jen dvě věci. Jeho a onu drahocennost.
Doběhli až k molu, kde byla poslední dřevěná loďka. Půjčovna měla zavřeno a ta loďka byla k molu přivázaná tlustým provazem.
"Nasedej!" křikl na Annette. Ta se ale pořád k ničmu neměla a snažila se popadnout dech. Justin do loďky skočil, silným klackem a obrovskou sílou přetrhl řetěz a chtěl se rozjet na hladinu. V tom mu došlo, že jeho společnice na loďce nesedí.
"Polez!" natáhl k ní ruku. Nevěděla, zda může tomuto neznámému člověku s dokonalýma očima a skrytým obličejem věřit. Podívala se za sebe a skupina jí už doháněla. "Věř mi." Ozval se.
Pomalu k němu natáhla ruku a opatrně sedla do lodičky. Její zachránce uchopil do rukou pádla a začal co nejrychleji pádlovat.
"Kurva, ujel nám!" křičel jeden z pronásledovatelů na ostatní. "My tě jednou stejně chytíme! O to se neboj! Navěky se před námi skrývat nemůžeš!" křikl na ně další a naštvaně opustili molo.

Oba články sedící na loďce zhluboka dýchaly a již celkem klidněji obdivovaly krásu kolem sebe.
"Co byli zač?" ptala se tiše Annette, jako kdby se bála, že řekne něco špatně. "A co to mělo celé znamenat?" položila druhou otázku. Neznámý se na ni otáčil a povolil stisk, kterým držel pádla.
"Ty neznáš. Oni...hledají mě. Prý mám něco, co mi nepatří." Vysvětlil a hleděl do Annettiny tváře. Ta se cítila celkem nepříjemně, jak si ji prohlížel. Měla pocit, jako kdyby hledal něco v jejích očích.
"A máš?" zeptala se na půl zvědavě, na půl, aby pochopila oč jde.
"Nemám." Řekl, ale jeho hlas nezněl vůbec přesvědčivě a tak Annette svraštila naštvaně obočí. "Dobře, tak mám." Mírně se usmál. Začal lovit něco v hluboké kapse své riflové bundy. Zanedlouho vytáhl náhrdelník s diamantovým nápisem 'Believe me'. Annette padla dolní čelist o dvě patra níže a ona překvapeně zamrkala.
"Ňádherný co?" usmál se a schoval ho zase zpátky do kapsy. Svým sametovým hlasem přivedl Annette zase zpátky do reality a ona pusu rychle zaklapla. "Kde jsi ho vzal?"
"To je na dlouhé vyprávění."
"Myslím, že máme dost času. Jsme uprostřed jezera." Zašklebila se Annette a sedla si to příjemnější polohy. Vyzvaný k vypravování se mírně zasmál a zhluboka se nadechl. Spoustil svůj příběh a Annette napjatě poslouchala...

"A teď jsem tu. Večer na jezeře, s tebou." Dopověděl svůj příběh a rukou si protířel oči, ve kterých se leskly slzy. Je už večer, čas šíleně rychle utekl. Annette si taky protřela oči a měla potřebu ho obejmout.
Naklonila se k němu, aby ho mohla sevřít v pevném objetí a náhle se celá ta loďka převrátila a oni spadli do ledové, pro oči černé, vody.
"ÁÁÁÁ." Vyjekli oba se smíchem při pádu a rychle zavřeli oči. Skončili pod loďkou a sanžili se udržet hlavu nad hladinou.
"Co když tam něco je?!" bála se Annette a klepala se zimou. Osoba naproti ní se pobaveně zasmála a převrátila loďku, tak jak má být. Jelikož to byl silný mladík, podařilo se mu vylézt bez problémově a pak ochotně pomáhl i Annette.
"Děkuju." Drkotaly jí zuby. Justin si vyždímal svou riflovou bundu a pak si náhle uvědomil, že v ní byl ještě ten náhrdelník. Vyděšeně ho začal hledat po kapsách.
"Kurva!" vykřikl, když ho nemohl najít. Byl pro něho vším! Pokud by ho ztratil, tak by se vše změnilo! "Já ho ztratil! Spadl mi tam do vody! Kvůli tobě!" křičel na ubohou Annette. Ta se zarazila. Jeho slova se jí zarýly do morku kosti. Myslela si, že i když nezná jeho jméno, by mohli být něco víc, něco mnohem víc. Zamilovala se do něho, byla to láska na první pohled. A po tom jeho příběhu si byla jistá.
"Sakra!" nadával dál. Po několika minutách neustálého nadávání a ječení na všechno kolem sebe, včetně Annette, si položil hlavu do dlaní a zhluboka dýchal.
Když se zdal býti v klidu, tak se narovnal a uchopuje do dlaní pádla. Oba dva mlčeli a jen hleděli do tmy.
"Omlouvám se." Zašeptala Annette. Bylo jí to celé moc líto. "Je mi to líto, strašně moc. Chtěla jsem tě jenom obejmout, ale..."
"Chápu." Ozval se ze tmy jeho hlas a pak bylo jen cítit, jak loďka narázila do pevniny. "Jsme tu. Dojdeš domů, že ano?"
"Jak se vlastně jmenuješ?" došlo Anette a ptá se místo odpovědi. "Mohla bych to vědět, nebo..."
"Justin." odpověděl nepřítomně Just. "A ty?" zpozornil a v té černočerné tmě pohlédl na nezřetelnou tvář.
"Annette." Usmála se, i když jí bylo jasné, že ji neviděl. Myslela si, že nevidí to, jak se klepala zimou. Mýlila se.
"Je ti zima...na, vem si mou budn, už oschla." Říkl soucitně Justin. Náhle zapomněl na ten náhrdelník, který potřeboval. Myslel jenom na Annette a její průzračné kouzelné tyrkysové oči. I v té tmě záříly, díky zakrytému Měsíci, který byl jediným slabým zdrojem světla.
Přistupil k ní a přehodil ji svou bundu přes ramena. Justin svými dlaněmi zůstával na jejích ramenách a jejich pohledy se střetly a oba nebyli schopni jediného slova.
Annettin pohled padl na Justinovy perfektní plné rty a nechala se jimy unést. Justin chytl její tváře do dlaní, které doteď třely Annettiny ramena, a natiskl své rty na ty její. Splynuly v něžný a procítěný polibek.
Byl by snad věčný, kdyby Justina něčí silné ruce od Annette nechytly a neodtáhly.
"Máme tě." Řekl hrubý hlas a Annette vyděšeně otevřela oči.
"Justine!" vykvíkla Annette, když jí její lásku a nově objevené štěstí táhli pryč.
"Neboj uvidíme se ještě!" zakřičel Justin a bolestně usykl, jelikož stisk byl čím dál pevnější a bolestnější.
"Slibuješ?" ptala se se slzami v očích Annette. Netrvalo dlouho a slzy přetekly.
"Věř mi!" křičel. "A teď uteč! Bacha!" jako smyslů zbavený ječel, když viděl za Annettinou siluetou dalšího chlápka. Nevěděl sice, jestli jí chtěl ublížit, nebo jenom něco říct, ale bál se o ni. Annette se prudce otáčila a co nejrychleji utekla směr svůj dům. Byla sice tma a špatně viděla na krok, ale uděla to kvůli Justinovi. Věřila mu a tak si byla jista, že bude čekat, dokud se někde zase nepotkají. I když si myslěla, že pravděpodobnost je malá...

Uběhlo několik dní a z nich vznikly týdny. Z týdnů měsíce. Tři měsíce od doby, co se s Justinem viděla naposledy. Pořád na něj myslela, několik kluků kvůli němu odmítla. Pořád se jí před očima zjevovaly jeho oči, rty, vlasy a tělo, které mu zvýrazňovalo tehdy mokré tričko.
Skoro už přestala i věřit, že se uvidí, ale pořád doufala. I když to pomalu vzdávala...

Annette se opět procházela po té cestě, kde tenkrát běželi, kde se srazili. Byla několik metrů od onoho místa, když si všímla nějaké siluety na konci cesty. Měla na sobě bílé tílko, které zvýrazňovalo jeho svaly a na hlavě měla posazený modrý snapback.
Ihned ho poznala a s nejkrásnějším úsměvem na světě se rozeběhla k němu. Bože to je Justin!, křičel na ni její vnitří hlas a ještě více ji popoháněl k Justinovi. Když už byla skoro u něj, tak zakřičela jeho jméno a poté mu skočila na záda, jelikož byl k ní celou dobu otočený špatně.
"Annette!" smál se vesele a šťastně Justin, když si uvědomil, že to byla ona. Sundal si ji ze zad a postavil přímo před sebe. Oba měli v očích slzičky štěstí a neskutečné lásky.
"Jsi tu semnou." zašeptala Annette. "Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že..."
"Jsem přežil? Že mě pustili?" doplnil ji Justin s mírným úsměvem. Annette přikyvla.
"Jak jsi věděla, že to jsem já? Že to není někdo jiný?" ptal see a bral do rukou její malé dlaně.
"Věřila jsem ti. Věřila jsem ti, že se mi vrátíš." zašeptala a roztouženě natiskla své rty na ty Justinovy. "Miluju tě." Špitla do polibku.
"Já taky. Od první chvíle, kdy jsem tě viděl." Odpověvěl a opět své rty natiskl na ty její.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Murphy Murphy | 19. září 2013 v 21:25 | Reagovat

Miluju tvůj styl psaní ... opravdu ho miluju! A tuhle povídku si pamatuju ještě z tvého starého blogu :'3 první povídka, kterou jsem od tebe četla ... a nezapomenutelná :'D A jinak ... že jsi se zmínila o tom menu, je to nádherný :'D Já vím, že je divný se rozplývat nad menu, ale ... líbí se mi :'DDD A nakonec zlato ... na tu povídku s Hazzou si počkám i kdyby to mělo trvat roky a těším se na ní :'3 Protože vážně miluju tvý psaní :'*

2 Annette Annette | 20. září 2013 v 20:32 | Reagovat

Po 49896466 dneska brečím. Tahle jednodílovka pro mně bude NAVŽDYCKY nr. 1 :') Love ya my little princess :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama